Problém samozasvěcení

Po týdnech byl v místnosti Meditace opět rozhovor trochu k tématu. S Codym jsme vedli naši tradiční vášnivou (Hail Eris!) debatu o Wicce. Cody spolu se zahradiány a dalšími gardneriány tvrdí, že wiccu dělá wiccou tradiční zasvěcení v dědičné linii. Já tvrdím, že je to nesmysl, protože tradice umožňující samozasvěcení jsou plnohodnotné. Cody mě ovšem tentokrát umlátil argumentem. (Text prošel redakční úpravou, protože na chatu oba píšeme jako prasata.)

krvave_perute: Co můžeš doložit? Že jedině gardneriánská wicca je wicca? Jak to doložíš?
krvave_perute: Ukážeš něco, co se předává v gardneriánské tradici, a ostatním to není dostupné? Tedy něco podstatného?
Cody666: Pouze člověk, který dosáhl zasvěcení a to zasvěcení od velkněze/velekněžky je wiccan.
krvave_perute: Rituál, který Zahrada vynechal ze své knihy a přitom je všeobecně známý?
Cody666: Ono těch wiccanských směrů, tedy tradičních, moc není, myslím asi 5...
krvave_perute: Tradičním se věc stává, pokud má tradici :) A to je jen otázka času
Cody666: Přečti si Gardnera, zakladatele wiccy a pak je to jasné, cokoliv jako samozasvěcení neumožňuje...
krvave_perute: Dokaž to.
krvave_perute: Dokaž mi rozdíl mezi gardneriánským wiccanem a samozasvěceným wiccanem.
Cody666: Eklektickou wiccu žádný tradiční směr ať už gardneriánský, alexandrijský či jiný neuznává...
Cody666: Jeden je wiccan a druhý není...
krvave_perute: Ano neuznává, ale ze sobeckých důvodů, z důvodu snahy udržet si výlučnost.
Cody666: Zasvěcení je proces, kterého nelze dosáhnout samozasvěcením...
krvave_perute: Stěžoval sis, že nechci dokazovat, sám to ale nedělaš.
Cody666: Jako když si to uděláš sám tak to není ten správný sex :-)
krvave_perute: lol
krvave_perute: Tak tedy to ano :DDDDDDDDDDD


(Tradiční wiccanské iniciační rituály mají přinejmenším erotický nádech.)

Poznámka ke kreslení Pětiúhelníku

Z knihy Jak byl Západ ztracen (Principia Discordia, 1. inkarnace):

Poznámka ke kreslení Pětiúhelníku. Tento symbol je obsažen ve znacích mnoha různých sekcí a ve všech případech (včetně znaku samotné DS) by měl být nakreslen v určité poloze. Jak se můžete přesvědčit, v každém pětiúhelníku je přirozeně obsažen i pentagram (spojením všech vrcholů pětiúhelníku navzájem), což je velmi starobylý Mystický Symbol. Zvláštností Pentagramu je, že je možné jej využít k mystifikaci Dobra a Zla; v bílé magii se užíval s jedním vrcholem směřujícím vzhůru a dvěma vrcholy směřujícími dolů, v černé magii se užívá s dvěma vrcholy směrem vzhůru a jedním vrholem směřujícím dolů. Nechceme budit zdání, že se kloníme k některé straně, a proto vždy kreslíme jeden vrchol vlevo a dva vrcholy vpravo. Výsledkem je 1½ vrcholu směrem vzhůru a 1½ vrcholu směrem dolů – všichni mohou býr šťastní, Eris obzvlášť.

Církev svatá Alenčina

Všem angličtinářům doporučuji tuhle stránku.
Nejlepší církev od založení POEE :o)

Zvlášť pěkné jsou jejich dvě svaté ctnosti :)

The two (2) Sacred Virtues of the Holy Church of Alice are the most serious aspects of the religion. One must follow them precisely in order to gain entrance into the afterlife in Wonderland. These two (2) virtues can be inferred from the two (2) substances consumed by Alice during the beginning of the story. The two (2) substances were labeled "Eat Me" and "Drink Me." Thus, the two (2) Sacred Virtues are cunnilingus and alcoholism. They are described in further detail below:

1) Cunnilingus: Each person must participate in this act once per month. It is the ultimate way to commune with Alice. If one is an amateur in this field, there are many references to be read on the world wide web regarding the matter. (There is an allusion to this Virtue in the fictional work, The Bible, in which the Christ figure says, "Partake of this bread. It is my body." The vaginal orifice is the true bread of life.)

2) Alcoholism: This Virtue must also be experienced each month. While intoxicated, one can ignore everything around him or her and focus on more important spiritual matters. (The biblical phrase, "Partake of this wine. It is my blood." refers to this event. Alcohol is truly the blood of life.)

Eat me! Drink me!
Hail Alice!

Legenda o Ichabodovi

Tento krásný příběh pochází z vyšetřovacího spisu o atentátu na JFK:

Byl jednou jeden obrovský balvan, ležel na samém kraji útesu. Ležel tam celá staletí, houpal se a kymácel, ale rovnováhu si vždy udržel. Ale jednoho roku přišla veliká větrná bouře, dost silná, aby balvan srazila z jeho majestátní výše až k úpatí útesu, hluboko dole. Netřeba říkat, balvan se rozbil na tisíce kousků. Místo dopadu se pokrylo kobercem kamínků. Některé byly menší, jiné větší, ale vsude jen kamínky a kamínky a další kamímky, tak daleko, jak bys šel celou hodinu.

Jednoho dne, po nějaké době, se na tom místě objevil mladík jménem Ichabod. Byl to chlapík důvtipný a všímavý, byl proto přirozeně ohromen množstvím kamenů pokrývajících zem jeden vedle druhého. Ichabod se navíc velmi zajímal o podstatu věcí, strávil celé odpoledne prohlížením kamenů, jejich měřením, potěžkáváním a přemýšlením o nich.

Strávil na tom místě noc, protože nechtěl zázračný nález ztratit, a druhý den se probudil plný nadšení. Strávil na kamenném koberci mnoho dní.

Nakonec si všiml něčeho velmi zvláštního. Na koberci byly tři poměrně velké kameny, které tvořily trojúhelník – témeř, ale ne přesně, rovnostranný. Ichabod byl ohromen. Když si koberec prohlížel dál, našel čtyři téměř bílé kameny tvořící pokřivený čtverec. Pak si všimnul, že když jeden z bílých kamenů nahradí tím šedým kamenem o stopu dál, získá dokonalý čtverec! A pokud se zvolí tento kámen, tamten kímen a ještě tamten, tamten a tamten, je výsledkem pětiúhelník stejně velký jako již nalezený trojúhelník. A tady je malý šestiúhelník. A tady čtverec částečně umístěný uvnitř šestiúhelníku. A desetiúhelník. A dva propletené trojúhelníky. A kruh. A uvnitř něj další, menší kruh. A uvnitř něj trojúhelník z červeného, šedého a bílého kamene.

Ichabod strávil mnoho hodin hledáním různých vzorů, které byly tím složitější, čím víc se zkušenostmi rozvíjely jeho pozorovací schopnosti. Pak si začal vzory zakreslovat do velké kožené knihy; jak počítal a popisoval vzory, strany se zapňovaly a slunce se stále vracelo.

Když na místo přišel jeho přítel, pracoval už na druhé knize. Přítel byl básníkem a také se zajímal o podstatu věcí.

„Příteli,“ volal Ichabod, „Pospěš! Našel jsem nejůžasnější věc na světě.“ Básník přispěchal, zvědavý, o co se jedná.

Ichabod mu ukázal koberec kamenů… básník se ale jen zasmál a řekl: „Jsou to jen rozházené kameny!“

„Podívej se, ale,“ řekl Ichabod, „na tenhle trojúhelník a tenhle čtverec a na tohle a tohle.“ A ukazoval příteli výsledky svého dlouhého studia. Básník spatřil vzory, začal studovat obě knihy a když byl s nimi hotov, byl také ohromen.

Začal o krásných vzorech psát básně. A jak psal a přemýšlel o nich, byl si jist, že vzory musí mít nějaký význam. Takový řád a krása jsou příliš velkolepé, než aby neměli žádný smysl. A vzory skutečně existují, Ichabod mu je ukázal.

Básník se vrátil do vesnice a recitoval tam své nové básně. A všichni, kdo jej slyšeli, hned šli k útesu, aby na vlastní oči spatřili koberec vzorů. Pak se vrátili do vesnici a šířili dál zprávu o úkazu. Nadšení rostlo a vznikla skupina milovníků krásy a přírody, kteří chtěli žít přímo u Vzorů. Chtěli najít každý vzor, který tam jen byl.

Někteří psali knihy pouze o trojúhelnících. Jiní popisovali kruhy. Další se soustředili na červené kameny – a ti si jako první všimli, že vzory sahají i mimo koberec. Spolu s některými dalšími pak viděli vzory, kamkoliv přišli.

„Jak jsme byli slepí,“ řekli.

Hnutí rostlo a rostlo. A všichni, kteří byli schopni vzory vidět, věděli, že je musela stvořit Velká Síla. „Nic než Velká Síla,“ pravili filosofové, „nemohlo vytvořit tak nesmírnou nádheru!“

„Ano,“ znělo odevšud, „nic než bůh nemohlo vytvořit tak nesmírný řád. Nic než Bůh.“

A to byl den, kdy se zrodil Bůh. A od té doby všichni lidé znali všemohoucnost boží a všichni lidé Boha pro jeho moudrost milovali.

Elf

"Lidé se pomátli. Přírodou jen slepě pádí. Co získají, když běhají z jednoho místa na druhé a zese zpět? Hýbají pouze tělem, jinak nic. Nevnímají to, co je obklopuje, necítí nic z toho, co žije kolem nich. Kdy se ke mně posadil někdo na tak dlouho jako ty? Je pěkné, když se s námi někteří lidé pokoušejí navázat kontakt. Mohli bychom si navzájem tak mnohé předat!"
Pro oba, dévu i člověka, je setkání láskyplnou výměnou, radostí i obohacením života.
Snad by sis neměl při příštím putování stanovit nějaký cíl, nýbrž jen "jít do lesa" a všemi smysly vnímat to, co Tě obklopuje. Dopřát si čas na vnímání, naslouchání, na obdiv ... Pak možná prožiješ, co mínil déva slovy: "Mohli bychom si navzájem mnohé předat!"

Margot Ruis

Motlidba k Afroditě

Afrodito na zdobném trůně, věčná,
dcero Dia předoucí lsti, ó prosím,
nepokořuj trudy a útrapami,
paní, mé srdce!

Sem přijď, jakos jindy už vyslyšela
hlas mé prosby znějící k tobě z dálky,
vystrojila zlatý svůj vůz a přišla
z otcova domu.

Krásní rychlí vezli tě opeřenci
s nebe středem ovzduší zářivého,
svými křídly víříce hbitě v letu
nad černou zemí.

Mžikem byli u cíle. Ty, ó božská,
mělas úsměv na tváři nesmrtelné,
a ty ses mne tázala, co mě bolí,
cože tě volám,

po čem opět vášnivým srdcem toužím,
co bych ráda. "Koho má Peitho zase
přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfo,
působí bolest?

Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude,
nechce-li tvých darů, však dávat bude,
a když nemiluje, však rychle vzplane
třebas i nechtíc!

Přijď i nyní ke mně a vysvoboď mě
z těžkých dum a vše, co si přeje míti
splněno mé srdce, mi splň: ty sama
pomoz mi v boji!

(Sapfo)

Nebe a peklo

Z Knihy Eris:

Kdysi dávno přistoupil k Zenarchistovi mistru Malaclypsovi Staršímu vojensky vystupující muž a zeptal se: "Mistře, existují skutečně Nebe a Peklo?"

Mistr chtěl odpovědět kladně, ale věděl, že by to v muži vyvolalo nesprávný dojem. Muž se vší pravděpodobností žil ve světském domnění, že Nebe a Peklo existují jako místa pro posmrtný život duší. Malaclypse věděl, co musí udělat, aby tento nesprávný předsudek zbořil.

"Jaké je tvé povolání?" zeptal se.
"Jsem generál." To vysvětlovalo mužovo vojenské vystupování.

Revered Malaclypse vybuchl smíchy. "Který idiot by ti svěřil velení nad armádou? Připadáš mi spíš jako řezník!"
To generála rozzuřilo. S řevem vytasil svůj meč. Během okamžiku mohl bezbranného starého muže srazit k zemi.
"Zde leží brány Pekelné," řekl Malaclypse. Tato jednoduchá slova zastavila mocného generála jako smrt.

Přišlo poznání. Generál náhle pochopil, že mistr riskoval vlastní život, aby mu vysvětlil velkou pravdu tím nejúčinějším představitelným způsobem.
"Odpusťte mi, mistře, co jsem byl schopen udělat." Pocítil současně vděk, úžas a stud.
"Zde leží brány Nebeské," řekl mistr.

Saalburg

Během krátké návštěvy pohoří Taunus, kterým kdysi procházela Limes Germanicus, opevněná hranice chránící Římské impérium před neporobenými germánskými kmeny, jsem měl to štěstí navštívit zrekonstruovanou římskou pevnost Saalburg. Ta přibližně v letech 90-260 n.l. (a.u.c. DCCCXLIII - MXIII) chránila údolí Rýnu a Mohanu a poskytovala útočiště cohors equitata, asi pěti stům římských vojáků. Koncem 19. století byla pevnost z popudu císaře Viléma II zrekonstruována. Dnes je v pevnosti archeologické muzeum.


Taunus je nízké pohoří (nejvyšší hora má 880 m), příroda je tam však velmi krásná, uvnitř i vně pevnosti rostou krásné stromy, lesní květiny (teď na jaře je trávník plný sasanek) a přímo bují nádherné mechy a lišejníky (což je známkou čistoty ovzduší). Tohle je pohled z vnitřku pevnosti přes hradby ven (bohužel jsem s sebou neměl vlastní fotoaparát, obrázky jsme nedělal já):


Na takovém místě se pohanská duše nemůže nepoklonit božstvům, která vládla Evropě před jejím pádem do křesťanského temna. Pevnost k tomu skýtá řadu příležitostí, neb mezi exponáty jsou pohanské oltáře z širého okolí Saalburgu. Jeden z nich (166 n.l.) je zasvěcen nymfám:


Jiný je zasvěcený Victorii, římské bohyni vítězství:


Deae sanctae Victoriae / ob barbaros gentis Semnonum / sive Iouthungorum die / VIII et VII kal(endarum) Maiar(um) caesos / fugatosque a militibus prov(inciae) / Raetiae sed et germanicianis / itemque popularibus excussis / multis milibus Italorum captivor(um) / compos votorum suorum / [[M(arcus) Simplicinius Genialis v(ir) p(erfectissimus) a(gens) v(ices) p(raesidis) / cum eodem exercitu]] / libens merito posuit / dedicata III idus Septemb(res) imp(eratore) d(omino) n(ostro) / [[Postumo Au]]g(usto) et [[Honoratiano co(n)s(ulibus)]]

Přibližný překlad (má latina není nejlepší, opravy vítány): Svaté bohyni Victorii / protože barbaři z kmene Semnonů / či Iothungů dne / osmého a sedmého kalend měsíce května byli poraženi / a zahnáni vojáky provincie / Raetia ale také Germania / a také domácími. Osvobozeno bylo / mnoho tisíc zajatých Italů. / Podle svého slibu / Marcus Simplicinius Genialis / dokonalý muž zastupující vládce / se svou armádou / s radostí vybudoval oltář / vysvěcený třetí idy měsíce září roku panovníka pána našeho / Postuma Augusta a konzula Honoratiana (rok 260 n.l.).

Oltář je přibližně ze stejné doby, kdy byly pevnost Saalburg a celé Limes pod tlakem barbarských nájezdů opuštěny. Victoria už nestála na římské straně dlouho...

O etice a lasce

Další z překladů z posvátné knihy uctívačů Chaosu, z Principia Discordia, je ze strany 38. Nese název Kázání o etice a lásce:

Jednoho dne požádal Mal-2 Svatého Gulika, ducha zprostředkovatele, aby přistoupil k Bohyni a poprosil o Její blízkost a radu v zoufalé situaci. Po chvíli se samo od sebe zapnulo rádio a etérický ženský Hlas řekl "Ano?"

"Ó! Eris! Blahoslavená matko lidstva! Královno Chaosu! Dcero Sváru! Konkubíno Zmatku! Ó! Nádherná paní, prosím sejměte z mého srdce těžké břemeno!"

Co tě trápí, Male? Nezníš dobře.

"Jsem naplněn strachem a soužen strašlivými bolestivými vizemi. Všude si lidé navzájem ubližují, planeta přetéká bezprávím, celé společnosti vykořisťují skupiny svých vlastních lidí, matky uvězňují syny, děti hynou zatímco bratři válčí. Ach, běda."

A v čem je problém, když chcete dělat právě tohle?

Ale nikdo to nechce! Všichni to nenávidí!

Ach. Tak tedy přestaňte.

V tu chvíli se proměnila v reklamu na aspirin a zanechala Polyfátera na holičkách o samotě mezi příslušníky jeho druhu.

Zenovy pribeh

Dnes přináším svůj druhý překlad z diskordiánských Principií (první je zde). Komentáře k překladu jsou vítány. Na různých starých papírech a na táccích od piva mám přeloženo ještě několik dalších stran, až toho dostanu do počítače více, vytvořím zvláštní stránky vyhrazené českému překladu Principia Discordia. Tak tedy, dnes Zenový příběh ze strany páté:

Jeden mladý seriózní muž byl zmaten konflikty Ameriky poloviny dvacátého století. U mnoha lidí hledal způsob, jak v sobě vyřešit spory, které ho tížily. Zůstával však ustaraný.

Jednoho večera v kavárně mu řekl samovysvěcený zenový mistr: "Jdi do zchátralého domu na této adrese, kterou jsem ti napsal. Nemluv s těmi, kdo tam žijí, musíš mlčet až do východu měsíce zítra v noci. Vejdi do velké místnosti vpravo od hlavní chodby, v lotosové pozici se posaď na suť v severovýchodním rohu, čelem obrácen do rohu, a medituj."

Učinil, jak zenový mistr řekl. Jeho meditace byla často přerušována starostmi. Staral se, zda se zbytek instalatérských armatur z koupelny ve druhém patře zřítí a připojí k trubkám a sutinám, na kterých seděl, či nikoliv. Staral se, jak pozná, kdy příští noci vyjde měsíc. Staral se, co asi o něm říkají lidé procházející místností.

Jeho starosti a meditace byly přerušeny v okamžiku, kdy, jakoby to byla zkouška jeho víry, na něj z druhého patra spadly výkaly. V tu chvíli vešli do místnosti dva lidé. První se druhého zeptal, kdo je ten sedící muž. Druhý odpověděl: "Někteří říkají, že je to svatý muž. Jiní říkají, že má v hlavě nasráno."

Jakmile to mladý muž uslyšel, byl osvícen.

O okultismu

Následující text, který je překladem z diskordiánských Princípií (časem přibude více překladů) a nazvaný O okultismu vystihuje i základní problém většiny návštěvníků Meditace. Duchovní nerovnováhu:

Magici, zejména od ovlivnění gnosticismem a kabalou, hledají vyšší vědomí skrze využití a vládu nad univerzálními protiklady - dobrem a zlem, pozitivním a negativním, mužským a ženským atd. Ale díky zažité nabubřelosti ritualismu zděděného z prastarých šamanských metod zůstali okultisté slepí vůči dvěma nejdůležitějším párům očividných protikladů či protikladů zemské roviny, kterými je řád/neřád a vážnost/humornost.

Magici a vědci, jejich potomci, vždy pracovali sami se sebou i subjektem svého zájmu s řádem a vážností, čímž opominuli základní metafyzickou rovnováhu. Pokud se magici naučí k filosofii přistupovat jako k tvárnému umění místo jako k neměnné Pravdě, a pokud se naučí cenit si absurdity lidského snažení, budou schopni provozovat své umění bezstarostněji, možná ho lépe chápat a učinit tak svou magii efektivnější. Chaos je energie.

Jedná se o důležitou výzvu základním konceptům veškerého západního okultního myšlení a POEE vám s potěšením předkládá první průlom v okultismu od časů Šalamounových.