Legenda o Ichabodovi

Tento krásný příběh pochází z vyšetřovacího spisu o atentátu na JFK:

Byl jednou jeden obrovský balvan, ležel na samém kraji útesu. Ležel tam celá staletí, houpal se a kymácel, ale rovnováhu si vždy udržel. Ale jednoho roku přišla veliká větrná bouře, dost silná, aby balvan srazila z jeho majestátní výše až k úpatí útesu, hluboko dole. Netřeba říkat, balvan se rozbil na tisíce kousků. Místo dopadu se pokrylo kobercem kamínků. Některé byly menší, jiné větší, ale vsude jen kamínky a kamínky a další kamímky, tak daleko, jak bys šel celou hodinu.

Jednoho dne, po nějaké době, se na tom místě objevil mladík jménem Ichabod. Byl to chlapík důvtipný a všímavý, byl proto přirozeně ohromen množstvím kamenů pokrývajících zem jeden vedle druhého. Ichabod se navíc velmi zajímal o podstatu věcí, strávil celé odpoledne prohlížením kamenů, jejich měřením, potěžkáváním a přemýšlením o nich.

Strávil na tom místě noc, protože nechtěl zázračný nález ztratit, a druhý den se probudil plný nadšení. Strávil na kamenném koberci mnoho dní.

Nakonec si všiml něčeho velmi zvláštního. Na koberci byly tři poměrně velké kameny, které tvořily trojúhelník – témeř, ale ne přesně, rovnostranný. Ichabod byl ohromen. Když si koberec prohlížel dál, našel čtyři téměř bílé kameny tvořící pokřivený čtverec. Pak si všimnul, že když jeden z bílých kamenů nahradí tím šedým kamenem o stopu dál, získá dokonalý čtverec! A pokud se zvolí tento kámen, tamten kímen a ještě tamten, tamten a tamten, je výsledkem pětiúhelník stejně velký jako již nalezený trojúhelník. A tady je malý šestiúhelník. A tady čtverec částečně umístěný uvnitř šestiúhelníku. A desetiúhelník. A dva propletené trojúhelníky. A kruh. A uvnitř něj další, menší kruh. A uvnitř něj trojúhelník z červeného, šedého a bílého kamene.

Ichabod strávil mnoho hodin hledáním různých vzorů, které byly tím složitější, čím víc se zkušenostmi rozvíjely jeho pozorovací schopnosti. Pak si začal vzory zakreslovat do velké kožené knihy; jak počítal a popisoval vzory, strany se zapňovaly a slunce se stále vracelo.

Když na místo přišel jeho přítel, pracoval už na druhé knize. Přítel byl básníkem a také se zajímal o podstatu věcí.

„Příteli,“ volal Ichabod, „Pospěš! Našel jsem nejůžasnější věc na světě.“ Básník přispěchal, zvědavý, o co se jedná.

Ichabod mu ukázal koberec kamenů… básník se ale jen zasmál a řekl: „Jsou to jen rozházené kameny!“

„Podívej se, ale,“ řekl Ichabod, „na tenhle trojúhelník a tenhle čtverec a na tohle a tohle.“ A ukazoval příteli výsledky svého dlouhého studia. Básník spatřil vzory, začal studovat obě knihy a když byl s nimi hotov, byl také ohromen.

Začal o krásných vzorech psát básně. A jak psal a přemýšlel o nich, byl si jist, že vzory musí mít nějaký význam. Takový řád a krása jsou příliš velkolepé, než aby neměli žádný smysl. A vzory skutečně existují, Ichabod mu je ukázal.

Básník se vrátil do vesnice a recitoval tam své nové básně. A všichni, kdo jej slyšeli, hned šli k útesu, aby na vlastní oči spatřili koberec vzorů. Pak se vrátili do vesnici a šířili dál zprávu o úkazu. Nadšení rostlo a vznikla skupina milovníků krásy a přírody, kteří chtěli žít přímo u Vzorů. Chtěli najít každý vzor, který tam jen byl.

Někteří psali knihy pouze o trojúhelnících. Jiní popisovali kruhy. Další se soustředili na červené kameny – a ti si jako první všimli, že vzory sahají i mimo koberec. Spolu s některými dalšími pak viděli vzory, kamkoliv přišli.

„Jak jsme byli slepí,“ řekli.

Hnutí rostlo a rostlo. A všichni, kteří byli schopni vzory vidět, věděli, že je musela stvořit Velká Síla. „Nic než Velká Síla,“ pravili filosofové, „nemohlo vytvořit tak nesmírnou nádheru!“

„Ano,“ znělo odevšud, „nic než bůh nemohlo vytvořit tak nesmírný řád. Nic než Bůh.“

A to byl den, kdy se zrodil Bůh. A od té doby všichni lidé znali všemohoucnost boží a všichni lidé Boha pro jeho moudrost milovali.