Motlidba k Afroditě

Afrodito na zdobném trůně, věčná,
dcero Dia předoucí lsti, ó prosím,
nepokořuj trudy a útrapami,
paní, mé srdce!

Sem přijď, jakos jindy už vyslyšela
hlas mé prosby znějící k tobě z dálky,
vystrojila zlatý svůj vůz a přišla
z otcova domu.

Krásní rychlí vezli tě opeřenci
s nebe středem ovzduší zářivého,
svými křídly víříce hbitě v letu
nad černou zemí.

Mžikem byli u cíle. Ty, ó božská,
mělas úsměv na tváři nesmrtelné,
a ty ses mne tázala, co mě bolí,
cože tě volám,

po čem opět vášnivým srdcem toužím,
co bych ráda. "Koho má Peitho zase
přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfo,
působí bolest?

Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude,
nechce-li tvých darů, však dávat bude,
a když nemiluje, však rychle vzplane
třebas i nechtíc!

Přijď i nyní ke mně a vysvoboď mě
z těžkých dum a vše, co si přeje míti
splněno mé srdce, mi splň: ty sama
pomoz mi v boji!

(Sapfo)