Legenda o Ichabodovi

Tento krásný příběh pochází z vyšetřovacího spisu o atentátu na JFK:

Byl jednou jeden obrovský balvan, ležel na samém kraji útesu. Ležel tam celá staletí, houpal se a kymácel, ale rovnováhu si vždy udržel. Ale jednoho roku přišla veliká větrná bouře, dost silná, aby balvan srazila z jeho majestátní výše až k úpatí útesu, hluboko dole. Netřeba říkat, balvan se rozbil na tisíce kousků. Místo dopadu se pokrylo kobercem kamínků. Některé byly menší, jiné větší, ale vsude jen kamínky a kamínky a další kamímky, tak daleko, jak bys šel celou hodinu.

Jednoho dne, po nějaké době, se na tom místě objevil mladík jménem Ichabod. Byl to chlapík důvtipný a všímavý, byl proto přirozeně ohromen množstvím kamenů pokrývajících zem jeden vedle druhého. Ichabod se navíc velmi zajímal o podstatu věcí, strávil celé odpoledne prohlížením kamenů, jejich měřením, potěžkáváním a přemýšlením o nich.

Strávil na tom místě noc, protože nechtěl zázračný nález ztratit, a druhý den se probudil plný nadšení. Strávil na kamenném koberci mnoho dní.

Nakonec si všiml něčeho velmi zvláštního. Na koberci byly tři poměrně velké kameny, které tvořily trojúhelník – témeř, ale ne přesně, rovnostranný. Ichabod byl ohromen. Když si koberec prohlížel dál, našel čtyři téměř bílé kameny tvořící pokřivený čtverec. Pak si všimnul, že když jeden z bílých kamenů nahradí tím šedým kamenem o stopu dál, získá dokonalý čtverec! A pokud se zvolí tento kámen, tamten kímen a ještě tamten, tamten a tamten, je výsledkem pětiúhelník stejně velký jako již nalezený trojúhelník. A tady je malý šestiúhelník. A tady čtverec částečně umístěný uvnitř šestiúhelníku. A desetiúhelník. A dva propletené trojúhelníky. A kruh. A uvnitř něj další, menší kruh. A uvnitř něj trojúhelník z červeného, šedého a bílého kamene.

Ichabod strávil mnoho hodin hledáním různých vzorů, které byly tím složitější, čím víc se zkušenostmi rozvíjely jeho pozorovací schopnosti. Pak si začal vzory zakreslovat do velké kožené knihy; jak počítal a popisoval vzory, strany se zapňovaly a slunce se stále vracelo.

Když na místo přišel jeho přítel, pracoval už na druhé knize. Přítel byl básníkem a také se zajímal o podstatu věcí.

„Příteli,“ volal Ichabod, „Pospěš! Našel jsem nejůžasnější věc na světě.“ Básník přispěchal, zvědavý, o co se jedná.

Ichabod mu ukázal koberec kamenů… básník se ale jen zasmál a řekl: „Jsou to jen rozházené kameny!“

„Podívej se, ale,“ řekl Ichabod, „na tenhle trojúhelník a tenhle čtverec a na tohle a tohle.“ A ukazoval příteli výsledky svého dlouhého studia. Básník spatřil vzory, začal studovat obě knihy a když byl s nimi hotov, byl také ohromen.

Začal o krásných vzorech psát básně. A jak psal a přemýšlel o nich, byl si jist, že vzory musí mít nějaký význam. Takový řád a krása jsou příliš velkolepé, než aby neměli žádný smysl. A vzory skutečně existují, Ichabod mu je ukázal.

Básník se vrátil do vesnice a recitoval tam své nové básně. A všichni, kdo jej slyšeli, hned šli k útesu, aby na vlastní oči spatřili koberec vzorů. Pak se vrátili do vesnici a šířili dál zprávu o úkazu. Nadšení rostlo a vznikla skupina milovníků krásy a přírody, kteří chtěli žít přímo u Vzorů. Chtěli najít každý vzor, který tam jen byl.

Někteří psali knihy pouze o trojúhelnících. Jiní popisovali kruhy. Další se soustředili na červené kameny – a ti si jako první všimli, že vzory sahají i mimo koberec. Spolu s některými dalšími pak viděli vzory, kamkoliv přišli.

„Jak jsme byli slepí,“ řekli.

Hnutí rostlo a rostlo. A všichni, kteří byli schopni vzory vidět, věděli, že je musela stvořit Velká Síla. „Nic než Velká Síla,“ pravili filosofové, „nemohlo vytvořit tak nesmírnou nádheru!“

„Ano,“ znělo odevšud, „nic než bůh nemohlo vytvořit tak nesmírný řád. Nic než Bůh.“

A to byl den, kdy se zrodil Bůh. A od té doby všichni lidé znali všemohoucnost boží a všichni lidé Boha pro jeho moudrost milovali.

Chci vidět pravdu

Oooozik poslala příspěvek z knihy Žádná setkání nejsou náhodná, poznávání sebe sama skrze druhé (Kay Pollak):

Vidím aroganci (štít… masku… závoj),

které ses naučil, abys s ní sám sebe chránil a které ses naučil, abys za ní skryl svůj strach.

Je to volání o pomoc.

Vidím ironii (štít… masku… závoj),

které ses naučil, abys s ní sám sebe chránil a které ses naučil, abys za ní skryl svůj strach.

Je to volání o pomoc.

Vidím dvě sdělení (masku… hru),

které ses naučil, abys s nimi sám sebe chránil a které ses naučil, abys za ně skryl svůj strach.

Je to volání o pomoc.

Vidím tvrdost, nepoddajnost a chlad (masku… štít),

které ses naučil, abys s tím sám sebe chránil v mnoha situacích a které ses naučil, abys za ně skryl svůj strach.

Vše je prosba o pomoc. Volání po lásce.

Vidím pedantství, puntičkářství, nátlak, šílené zvyky,

které ses naučil, abys s nimi sám sebe chránil, abys přežil v tolika chaotických situacích a které ses naučil, abys s nimi zvládl svůj strach.

To jsou prosby o pomoc.

Vidím ticho, němotu, apatii, ochrnutí a všechny tyto „klamy“,

které ses naučil, aby ses zařadil, pravděpodobně již jako velmi malé dítě, aby ses zachránil v mnoha těžkých a pokořujících situacích a které ses pak naučil používat jako štít, abys skryl svůj strach.

To je volání o pomoc.

Má lekce je vidět toto volání.

Nech mě to procvičit, ne tím pohrdat, ne proti tomu vyrazit, ne to napadat a zesměšnit to, kdykoliv se s tím mimo sebe setkám.

Nebe a peklo

Z Knihy Eris:

Kdysi dávno přistoupil k Zenarchistovi mistru Malaclypsovi Staršímu vojensky vystupující muž a zeptal se: "Mistře, existují skutečně Nebe a Peklo?"

Mistr chtěl odpovědět kladně, ale věděl, že by to v muži vyvolalo nesprávný dojem. Muž se vší pravděpodobností žil ve světském domnění, že Nebe a Peklo existují jako místa pro posmrtný život duší. Malaclypse věděl, co musí udělat, aby tento nesprávný předsudek zbořil.

"Jaké je tvé povolání?" zeptal se.
"Jsem generál." To vysvětlovalo mužovo vojenské vystupování.

Revered Malaclypse vybuchl smíchy. "Který idiot by ti svěřil velení nad armádou? Připadáš mi spíš jako řezník!"
To generála rozzuřilo. S řevem vytasil svůj meč. Během okamžiku mohl bezbranného starého muže srazit k zemi.
"Zde leží brány Pekelné," řekl Malaclypse. Tato jednoduchá slova zastavila mocného generála jako smrt.

Přišlo poznání. Generál náhle pochopil, že mistr riskoval vlastní život, aby mu vysvětlil velkou pravdu tím nejúčinějším představitelným způsobem.
"Odpusťte mi, mistře, co jsem byl schopen udělat." Pocítil současně vděk, úžas a stud.
"Zde leží brány Nebeské," řekl mistr.

O etice a lasce

Další z překladů z posvátné knihy uctívačů Chaosu, z Principia Discordia, je ze strany 38. Nese název Kázání o etice a lásce:

Jednoho dne požádal Mal-2 Svatého Gulika, ducha zprostředkovatele, aby přistoupil k Bohyni a poprosil o Její blízkost a radu v zoufalé situaci. Po chvíli se samo od sebe zapnulo rádio a etérický ženský Hlas řekl "Ano?"

"Ó! Eris! Blahoslavená matko lidstva! Královno Chaosu! Dcero Sváru! Konkubíno Zmatku! Ó! Nádherná paní, prosím sejměte z mého srdce těžké břemeno!"

Co tě trápí, Male? Nezníš dobře.

"Jsem naplněn strachem a soužen strašlivými bolestivými vizemi. Všude si lidé navzájem ubližují, planeta přetéká bezprávím, celé společnosti vykořisťují skupiny svých vlastních lidí, matky uvězňují syny, děti hynou zatímco bratři válčí. Ach, běda."

A v čem je problém, když chcete dělat právě tohle?

Ale nikdo to nechce! Všichni to nenávidí!

Ach. Tak tedy přestaňte.

V tu chvíli se proměnila v reklamu na aspirin a zanechala Polyfátera na holičkách o samotě mezi příslušníky jeho druhu.

Zenovy pribeh

Dnes přináším svůj druhý překlad z diskordiánských Principií (první je zde). Komentáře k překladu jsou vítány. Na různých starých papírech a na táccích od piva mám přeloženo ještě několik dalších stran, až toho dostanu do počítače více, vytvořím zvláštní stránky vyhrazené českému překladu Principia Discordia. Tak tedy, dnes Zenový příběh ze strany páté:

Jeden mladý seriózní muž byl zmaten konflikty Ameriky poloviny dvacátého století. U mnoha lidí hledal způsob, jak v sobě vyřešit spory, které ho tížily. Zůstával však ustaraný.

Jednoho večera v kavárně mu řekl samovysvěcený zenový mistr: "Jdi do zchátralého domu na této adrese, kterou jsem ti napsal. Nemluv s těmi, kdo tam žijí, musíš mlčet až do východu měsíce zítra v noci. Vejdi do velké místnosti vpravo od hlavní chodby, v lotosové pozici se posaď na suť v severovýchodním rohu, čelem obrácen do rohu, a medituj."

Učinil, jak zenový mistr řekl. Jeho meditace byla často přerušována starostmi. Staral se, zda se zbytek instalatérských armatur z koupelny ve druhém patře zřítí a připojí k trubkám a sutinám, na kterých seděl, či nikoliv. Staral se, jak pozná, kdy příští noci vyjde měsíc. Staral se, co asi o něm říkají lidé procházející místností.

Jeho starosti a meditace byly přerušeny v okamžiku, kdy, jakoby to byla zkouška jeho víry, na něj z druhého patra spadly výkaly. V tu chvíli vešli do místnosti dva lidé. První se druhého zeptal, kdo je ten sedící muž. Druhý odpověděl: "Někteří říkají, že je to svatý muž. Jiní říkají, že má v hlavě nasráno."

Jakmile to mladý muž uslyšel, byl osvícen.

O okultismu

Následující text, který je překladem z diskordiánských Princípií (časem přibude více překladů) a nazvaný O okultismu vystihuje i základní problém většiny návštěvníků Meditace. Duchovní nerovnováhu:

Magici, zejména od ovlivnění gnosticismem a kabalou, hledají vyšší vědomí skrze využití a vládu nad univerzálními protiklady - dobrem a zlem, pozitivním a negativním, mužským a ženským atd. Ale díky zažité nabubřelosti ritualismu zděděného z prastarých šamanských metod zůstali okultisté slepí vůči dvěma nejdůležitějším párům očividných protikladů či protikladů zemské roviny, kterými je řád/neřád a vážnost/humornost.

Magici a vědci, jejich potomci, vždy pracovali sami se sebou i subjektem svého zájmu s řádem a vážností, čímž opominuli základní metafyzickou rovnováhu. Pokud se magici naučí k filosofii přistupovat jako k tvárnému umění místo jako k neměnné Pravdě, a pokud se naučí cenit si absurdity lidského snažení, budou schopni provozovat své umění bezstarostněji, možná ho lépe chápat a učinit tak svou magii efektivnější. Chaos je energie.

Jedná se o důležitou výzvu základním konceptům veškerého západního okultního myšlení a POEE vám s potěšením předkládá první průlom v okultismu od časů Šalamounových.

Slepice nebo vejce

Dotaz do rádia Jerevan:
"Co bylo dřív, vejce nebo slepice?"
"Jó, dřív bylo všechno."

V místnosti Meditace a v některých sousedních řeší řada lidí neuvěřitelné ptákoviny, zatímco naprosté triviality se zde povyšují na neřešitelné otázky. V poslední době několik místních pseudoosvícenců povýšilo do sfér neřešitelnosti známý problém "Co bylo dřív, slepice nebo vejce?" Přitom se jedná o triviální záležitost.

Vejce bylo samozřejmě dříve než slepice. Vejce se vyskytují u evolučně mnohem starších živočichů než je kur (slepice), první vejce tedy spatřila světlo světa mnohem dříve než první slepice. Vyřešeno.

Pokud někdo namítne, že měl otázkou na mysli slepičí vejce, dostane pohlavek za špatně položenou otázku a bude dotázán, co to je slepičí vejce. Odpověď je zde totiž nezajímavá a plně závislá na tom, jak slepičí vejce definujeme. V řadě ptáků, kteří se generaci po generaci mění ve slepici ukážeme na prvního ptáka splňujícího naši představu slepice. Pokud slepičí vejce definujeme jako vejce, které snesla slepice, byla dřív slepice (neboť se vylíhla z vejce, které snesl její předek, který ještě slepicí nebyl). Pokud slepičí vejce definujeme jako vejce, ze kterého se slepice vylíhla, bylo dřív slepičí vejce (neboť toto slepičí vejce nesnesla slepice, nýbrž slepičí předek). Jak prosté a nezajímavé. Logická hříčka pro prvňáčky.