Jakosen

Kdo nepije praseci mliko, neni Jakosen s pistoli; vlevo je LLLL, vpravo jest mistr diskutujici nad salkem praseciho mleka.

Motlidba k Afroditě

Afrodito na zdobném trůně, věčná,
dcero Dia předoucí lsti, ó prosím,
nepokořuj trudy a útrapami,
paní, mé srdce!

Sem přijď, jakos jindy už vyslyšela
hlas mé prosby znějící k tobě z dálky,
vystrojila zlatý svůj vůz a přišla
z otcova domu.

Krásní rychlí vezli tě opeřenci
s nebe středem ovzduší zářivého,
svými křídly víříce hbitě v letu
nad černou zemí.

Mžikem byli u cíle. Ty, ó božská,
mělas úsměv na tváři nesmrtelné,
a ty ses mne tázala, co mě bolí,
cože tě volám,

po čem opět vášnivým srdcem toužím,
co bych ráda. "Koho má Peitho zase
přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfo,
působí bolest?

Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude,
nechce-li tvých darů, však dávat bude,
a když nemiluje, však rychle vzplane
třebas i nechtíc!

Přijď i nyní ke mně a vysvoboď mě
z těžkých dum a vše, co si přeje míti
splněno mé srdce, mi splň: ty sama
pomoz mi v boji!

(Sapfo)

Chci vidět pravdu

Oooozik poslala příspěvek z knihy Žádná setkání nejsou náhodná, poznávání sebe sama skrze druhé (Kay Pollak):

Vidím aroganci (štít… masku… závoj),

které ses naučil, abys s ní sám sebe chránil a které ses naučil, abys za ní skryl svůj strach.

Je to volání o pomoc.

Vidím ironii (štít… masku… závoj),

které ses naučil, abys s ní sám sebe chránil a které ses naučil, abys za ní skryl svůj strach.

Je to volání o pomoc.

Vidím dvě sdělení (masku… hru),

které ses naučil, abys s nimi sám sebe chránil a které ses naučil, abys za ně skryl svůj strach.

Je to volání o pomoc.

Vidím tvrdost, nepoddajnost a chlad (masku… štít),

které ses naučil, abys s tím sám sebe chránil v mnoha situacích a které ses naučil, abys za ně skryl svůj strach.

Vše je prosba o pomoc. Volání po lásce.

Vidím pedantství, puntičkářství, nátlak, šílené zvyky,

které ses naučil, abys s nimi sám sebe chránil, abys přežil v tolika chaotických situacích a které ses naučil, abys s nimi zvládl svůj strach.

To jsou prosby o pomoc.

Vidím ticho, němotu, apatii, ochrnutí a všechny tyto „klamy“,

které ses naučil, aby ses zařadil, pravděpodobně již jako velmi malé dítě, aby ses zachránil v mnoha těžkých a pokořujících situacích a které ses pak naučil používat jako štít, abys skryl svůj strach.

To je volání o pomoc.

Má lekce je vidět toto volání.

Nech mě to procvičit, ne tím pohrdat, ne proti tomu vyrazit, ne to napadat a zesměšnit to, kdykoliv se s tím mimo sebe setkám.

Nebe a peklo

Z Knihy Eris:

Kdysi dávno přistoupil k Zenarchistovi mistru Malaclypsovi Staršímu vojensky vystupující muž a zeptal se: "Mistře, existují skutečně Nebe a Peklo?"

Mistr chtěl odpovědět kladně, ale věděl, že by to v muži vyvolalo nesprávný dojem. Muž se vší pravděpodobností žil ve světském domnění, že Nebe a Peklo existují jako místa pro posmrtný život duší. Malaclypse věděl, co musí udělat, aby tento nesprávný předsudek zbořil.

"Jaké je tvé povolání?" zeptal se.
"Jsem generál." To vysvětlovalo mužovo vojenské vystupování.

Revered Malaclypse vybuchl smíchy. "Který idiot by ti svěřil velení nad armádou? Připadáš mi spíš jako řezník!"
To generála rozzuřilo. S řevem vytasil svůj meč. Během okamžiku mohl bezbranného starého muže srazit k zemi.
"Zde leží brány Pekelné," řekl Malaclypse. Tato jednoduchá slova zastavila mocného generála jako smrt.

Přišlo poznání. Generál náhle pochopil, že mistr riskoval vlastní život, aby mu vysvětlil velkou pravdu tím nejúčinějším představitelným způsobem.
"Odpusťte mi, mistře, co jsem byl schopen udělat." Pocítil současně vděk, úžas a stud.
"Zde leží brány Nebeské," řekl mistr.

Saalburg

Během krátké návštěvy pohoří Taunus, kterým kdysi procházela Limes Germanicus, opevněná hranice chránící Římské impérium před neporobenými germánskými kmeny, jsem měl to štěstí navštívit zrekonstruovanou římskou pevnost Saalburg. Ta přibližně v letech 90-260 n.l. (a.u.c. DCCCXLIII - MXIII) chránila údolí Rýnu a Mohanu a poskytovala útočiště cohors equitata, asi pěti stům římských vojáků. Koncem 19. století byla pevnost z popudu císaře Viléma II zrekonstruována. Dnes je v pevnosti archeologické muzeum.


Taunus je nízké pohoří (nejvyšší hora má 880 m), příroda je tam však velmi krásná, uvnitř i vně pevnosti rostou krásné stromy, lesní květiny (teď na jaře je trávník plný sasanek) a přímo bují nádherné mechy a lišejníky (což je známkou čistoty ovzduší). Tohle je pohled z vnitřku pevnosti přes hradby ven (bohužel jsem s sebou neměl vlastní fotoaparát, obrázky jsme nedělal já):


Na takovém místě se pohanská duše nemůže nepoklonit božstvům, která vládla Evropě před jejím pádem do křesťanského temna. Pevnost k tomu skýtá řadu příležitostí, neb mezi exponáty jsou pohanské oltáře z širého okolí Saalburgu. Jeden z nich (166 n.l.) je zasvěcen nymfám:


Jiný je zasvěcený Victorii, římské bohyni vítězství:


Deae sanctae Victoriae / ob barbaros gentis Semnonum / sive Iouthungorum die / VIII et VII kal(endarum) Maiar(um) caesos / fugatosque a militibus prov(inciae) / Raetiae sed et germanicianis / itemque popularibus excussis / multis milibus Italorum captivor(um) / compos votorum suorum / [[M(arcus) Simplicinius Genialis v(ir) p(erfectissimus) a(gens) v(ices) p(raesidis) / cum eodem exercitu]] / libens merito posuit / dedicata III idus Septemb(res) imp(eratore) d(omino) n(ostro) / [[Postumo Au]]g(usto) et [[Honoratiano co(n)s(ulibus)]]

Přibližný překlad (má latina není nejlepší, opravy vítány): Svaté bohyni Victorii / protože barbaři z kmene Semnonů / či Iothungů dne / osmého a sedmého kalend měsíce května byli poraženi / a zahnáni vojáky provincie / Raetia ale také Germania / a také domácími. Osvobozeno bylo / mnoho tisíc zajatých Italů. / Podle svého slibu / Marcus Simplicinius Genialis / dokonalý muž zastupující vládce / se svou armádou / s radostí vybudoval oltář / vysvěcený třetí idy měsíce září roku panovníka pána našeho / Postuma Augusta a konzula Honoratiana (rok 260 n.l.).

Oltář je přibližně ze stejné doby, kdy byly pevnost Saalburg a celé Limes pod tlakem barbarských nájezdů opuštěny. Victoria už nestála na římské straně dlouho...